Za oknem

23. června 2006 v 10:19 | Die in sludge |  Když padá nebe..
Za oknem
Koukal jsem často tam do těch temných skel napříč ulicí. Venku vládne nelidská zima, byť jen krátké pootevření okenice se vám při takových krutých mrazech může stát osudným. Sám o čtyřech stěnách zde žiju už příliš dlouho a nepamatuji si, kdy naposledy jsem promluvil k jinému člověku z očí do očí. Možná už lidstvo neexistuje a mě je jen stále dokola na sklo okna promítán obraz zaniklého světa. Světa zapadlého podzimním listím.
V noci se mi zdál opět ten sen. Sedím v něm ve tmě svého bytu a lehce přivírám víčka, když v tom se ozve šramot odkudsi z předsíně. Podívám se tím směrem a vidím jak na mě malou škvírou ve dveřích kouká čísi široce rozevřené oko. Cítím v tom pohledu smutek. Ale ještě něco víc. Jako bych ten pohled znal. Jako bych již mnohokrát byl zkoumán tímto okem. Vždy se prudce probudím a kolem je pustá tma, někdy září a tlumeně vyhrává televizor. Často potom nemohu dlouho do noci usnout, motá se mi hlava, svírají mě hluboké deprese a brní mi končetiny i celé tělo. Nakonec usnu až pozdě k ránu.
Nevím v jakém světě žiju, nic z něj neznám, pohybuju se jen v mikrosvětě svého pokoje. Chcete-li, abych popsal, co vidím venku, tam tam je pouze dům stojící naproti přes ulici, silnice s jedoucími vozy snad bez řidičů, nikdy však nevídám lidské bytosti. Pouze věčné střídání východů a západů slunce, neustávající tok aut z jedné strany na druhou, tmu a světlo.
V televizi běží podivné pořady bez smyslu, opakované s mechanickou pravidelností, vystupují v nich postavy bez tváří a mluví řečí, jíž nerozumím. Z domu jsem vyšel naposledy, když jsem byl ještě úplně malým dítětem, a z té doby si už nic nepamatuji. Nevybavuji si otce ani matku, možná žádní nebyli. Dveře bytu jsou odjakživa uzamčené. Klíč nemám, takže i kdybych chtěl odejít, stejně to nelze učinit. Třikrát denně se ve stěně u kuchyňské linky otevře schránka a z ní vypadnou potraviny. Tímto je zajištěna má biologická existence. Nemám nikoho, nevím co to znamená, někoho mít. Necítím skoro nic. Zapomněl jsem všechno, i city, ale někdy i několikrát za den se mi v hlavě rozezvučí hlasy, přepadne mě neurčitý stesk a dole v podbřišku cítím podivné silné teplo. Asi bych měl zemřít, ale nevím jak. Potom se jdu najíst.
Těch mnoho oken v domě naproti bylo vždy zahaleno temnotou, světlo se v nich neobjevovalo ani po soumraku. Před lety jsem si vybral okno ve třetím patře druhé zleva, bez zjevného důvodu. O ničem nic nevím, ani o svých důvodech a pohnutkách. Pozoroval jsem ho celé dny a noci desítky let tupě a trpělivě, ono tam existovalo neměnné jako vesmír až dodnes. Dnes se mezi jeho temnými závěsy mihlo světlo svíčky a na malou chvíli rozstříklo na stěnu stín postavy.
Leknutím jsem zavrávoral.
Ztratil jsem rovnováhu a upadl na zem.
Když jsem se po bůhvíjak dlouhé době opět vzpamatoval, vstal jsem a šel se do koupelny omýt studenou vodou v domnění, že se mi to všechno jen zdálo.
Procházím předsíní ke koupelně, když se pojednou prudce zastavím a mým tělem projede zamrazení. V periferii pohledu vidím, že dveře bytu jsou přiotevřené. Vzduch zhoustne v kašovitý koncentrovaný strach. To, co jsem pokládal za nemožné mi teď buší do hlavy jako pneumatické kladivo. Není to přelud? Zkusil jsem vůbec někdy dveře skutečně otevřít, nebo jsem je automaticky pokládal za uzamčené? Byly pro mne tabu. Teď již neváhám ani okamžik, otevírám je dokořán a jako ve snu běžím po schodech dolů. Mám jasný cíl. Vyrážím z domu ven a přebíhám mezi auty ulici. Cítím, že vzduch není navzdory všem předpokladům chladný jak jsem očekával, ale horký a vlhký, plný kovového zápachu.
Dveře protilehlého domu jsou taktéž otevřené, tak na nic nečekám a vrážím dovnitř pln očekávání. Vše se zde jeví jaksi povědomé. Déja vu. Ve třetím patře zejí dokořán jen jediné dveře, je to byt, jehož zastřené okno jsem celé ty roky zkoumal. Vcházím dovnitř bez zaklepání.
Pokoj podobný mému se koupe v šeru a je opuštěný, jen na stole leží dopis. Inkoust ještě nezaschnul. S předtuchou čtu ty hrozivé řádky, kolena se mi podlamují a vyprchává ze mně společně s nadějí i všechen zbylý život. Stojí tam napsáno překrásným písmem: Já už nemohla déle čekat. Celé ty roky jses neodhodlal přijít, tak tedy musím já přijít za tebou. Běž rychle k sobě do pokoje můj milý, čekám na tebe.
Hlava mi hoří v plamenech, když utíkám ke dveřím, ale ty nacházím znovu pevně uzamčené. Jsem zase v pasti. Polomrtvý únavou se tedy z posledních sil dopotácím k oknu a než se má víčka definitivně uzavírají, vidím ještě, jak se v protějším okně mého pokoje mezi závěsy rozsvěcuje svíčka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama