All Angels Gone - Quietly ( Francie )

8. února 2007 v 23:40 | Die in sludge |  Post-rock
Znáte to určitě každý, sedíte takhle zkroucení na posteli v jednu hodinu k ránu, nemůžete usnout a nevíte proč, všechno ve vás vře, televize šumí… ale v tyto chmurné okamžiky přichází změna, všichni ti andělé, co měli odejít navždy, zničení z toho marastu kolem, se na krátkou chvíli vracejí, aby vám napověděli, jaký že je důvod toho, proč jste ještě vzhůru a neklidní, když mnoho jiných v poklidu spí.

Všichni andělé už tedy odešli a nechali vás tu samotné, ale stále tady ještě zůstává těchto sedm statečných Francouzů, aby svými naléhavými elegiemi o všech ztracených láskách a nenaplněných snech dali vědět, že tu netrpíte osaměle a část toho těžkého břímě vezmou na svá bedra. Na nedlouhé 35min stopáži jejich prvního alba vás budou provádět krajinami smutku a beznadějné melancholie, budete se koupat bezbranní v jejich překrásném zpěvu doprovázeném violoncellem a klavírem, jež do vás budou zařezávat nové a další žiletky, sypat vám sůl do ran, aby nakonec všechno něžně vyléčili.

Nečekejte žádný nevýrazný ambient typu The Album Leaf, žádné apokalyptické noise pasáže ála Mono, či hluboké burácení Pelican… tady najdete jen žalozpěvy z krajin hlubokých hvozdů a půlnočních laviček parků uprostřed odcizených měst, plačtivý nářek tak typický pro Radiohead a taky tu zvláštní atmosféru některých písní Johna Calea. Romantika rozervanecké duše básníka, který přes věškerou beznaděj z odloučení předává obrovskou energii pro další cestu a hledání.

Hned první píseň Unrelated, nesměle začínající pomalým vybrnkáváním, do něhož se postupně přidá ten andělsky krásný hlas zpěvačky Pauline, na pozadí se stejnou silou doprovázený druhým hlasem pianisty Vincenta, je pro mě prvním vrcholem alba. Když se v druhé části písně rozjede ještě hluboké a temné violoncello, jste chyceni definitivně do přediv jejích tesklivých sítí. To však neznamená, že by zbylé čtyři skladby měly sestupnou tendenci a menší účinek. Zdaleka ne. Po dvou následujících, spíše zahloubanějších kusech se ve čtvrté Others as a Mirror opět zvedá naléhavost v osmé minutě dosahující vrcholné extáze připomínající Yndi Halda a pak opět klesá za tónů klavíru do nicotných propastí. Poslední song Stephen H, který si vystačí již jen s cellem a klavírem, je právě o to víc smutný a děsivý a není tu zapotřebí už ani zpěvu (odkazuji na soundtrack k Amélii z Montmartru). Je jedním z těch, které si klidně můžete představit v typické filmové sekvenci, kdy muž sedí v autě před domem své ztracené dívky, venku silně prší, ozývá se jen bubnování kapek na kovové střeše a atmosféra by se dala krájet. Kdo shlédl závěr Madisonských mostů, kde se tohle přesně děje Meryl Streepové, jistě pochopí…

Francouzská kapela All Angels Goneza sebou má zatím jen velice krátkou historii, během níž stihla vydat jedno album, odehrát dlouhou šňůru koncertů po celé Francii (např. s Below the Sea) a festivalů (Francie, Belgie). Přesto, že oficiálně vydala jen toto jedno album, všech pět skladeb je už teď myslím posouvá do rodiny post-rockových bandů, které mají tak silný materiál a nápaditost, že nezapadnou do propadliště dějin, ale budeme se z nich snad moci těšit i nadále. 9/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama